Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje výhra je láska

5. 12. 2007

                       Moje výhra je láska

Klečí na špinavé zemi, šaty zmáčené krví a stále nemůže uvěřit, že vyhrál. Stalo se to před necelými 3 minutami a on stále nemůže uvěřit, že vyhrál. Jak tam tak klečel někdo mu položil ruku na rameno, zvedl hlavu byl to on, ten který mu dodával energii, ten který s ním byl v těžkých chvílích, ten kvůli kterému byl šťastný, ten který ho miloval a neopustil byl to Draco.

"Draco já vyhrál......my vyhráli.Opravdu jsme vyhráli? Řekni, že ano prosím." zaprosil a upřel na Draca své smaragdové oči.

"Ano, Harry, vyhráli jsme, ale pro mně to není výhra já už svou výhru mám." odpověděl mu Draco a klekl si naproti němu.

"Opravdu? A jaká je ta výhra?" zeptal se zvědavě Harry.

"Přece naše láska Harry. To je pro mně ta největší výhra" usmál se na něj Draco.

"Tak v tom s tebou souhlasím, protože bez tebe bych to nikdy nezvládl. No možná, že zvládl, ale ty jsi mi vlil do žil nový život, kvůli tobě sem měl pro co bojovat, kvůli tobě sem chtěl vyhrát, chtěl jsem...a vyhrál jsem a to jenom kvůli naší lásce Draco" řekl s vážností v hlase Harry.

"Děkuji ti za všechno Draco. Děkuji, že mně miluješ a děkuji, že jsi se mnou zůstal je to pro mně ten největší dar, který mi život mohl dát." Po těchto slovech Draca objal tak pevně jako by se bál, že odejde. Draco ho pohladil po hlavě.

"Ne Harry to já dějuji tobě. Děkuji ti za svobodu co díky tobě mám, děkuji ti za to, že jsi mi ukázal tu správnou cestu, děkuji, že jsi mně neodmítl když sem ti řekl, že tě miluji a hlavně děkuji, že jsi přežil. Ty Harry si mé největší štěstí a byl bych moc rád kdyby to bylo na celý život." řekl mu se slzami v očích Draco.

"Draco? Ty mně snad žádáš o ruku?" zeptal se s nadějí v hlase Harry.

"Ano, já Draco Malfoy žádám tebe Harry Jamesi Pottere o ruku." Na tato slova sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku. Když jí otevřel byl tam krásný prsten, Draco ho vyndal, vzal Harryho ruku a prstýnek mu navlíkl. Harry to celé sledoval jako ve snách.

"Draco, ty si mně chceš vážně vzít?" prostě se musel zeptat.

"Ano, Harry, vážně si tě chci vzít. Víš kdysi jsi mi řekl, že beze mě už nechceš být a kdybych zamřel ve válce nepřežil bys to. Já sem nezemřel a ty taky ne takže to znamená, že můžeme být spolu, ale mně to nestačí já chci aby nás brali jako rodinu jako milující se pár, aby každý věděl, že se máme rádi. Proto se tě ptám, vezmeš si mě?" upřel na Harryho své ocelově šedé oči.

"Ano, Draco, vezmu si tě." usmál se na něj Harry již po několikáté za svůj život, pak se jejich rty spojily v krásném polibku.

*** o 2 měsíce později ***

Když už všechny družičky stály na svých místech, vydal se na cestu Harry. Jeho černé vlasy trčely do vzduchu a smaragdové oči zářily štěstím. Na sobě měl bílý společenský hábit. Vypadal dobře.

Za ním šel Ron s Hermionou, souhlasili s tím, že jim půjdou za svědky. Ron měl černý společenský hábit a Hermiona měla černé po kolena dlouhé šaty.

Došel k umívajícímu se Dracovi a postavil se vedle něj.

Kněz mohl začít, " Milí snoubenci a hosté, sešli jsme se dnes abychom spojili .... "

A dál už to znáte.

                      The End

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

No...

(Beltrix.blog.cz, 21. 3. 2012 14:56)

...přílišné slaďáky moc nemusím,ale tohle se mi líbilo ;)

klása

(nency, 8. 2. 2008 14:40)

poěkné takové zvláštní

www.nora-hallen.blog.cz

(Nora van Hallen, 20. 1. 2008 17:14)

Docela hezký... akorát si nedovedu představit, že Draco žádá Harryho o ruku... ale je to tvá povídka a je hlavní, že chceš aby to tak bylo a na ostatních nezáleží:)) ale literárně je to podané docela hezky... Nejsem zastánce H/D možná by bylo lepší, kdyby na místo Draca byla Ginny a Harry ji požádal o ruku, ale jak říkám, ty jsi autorka:))

...

(Pansy, 20. 12. 2007 22:00)

Boží jak už tu zaznělo sentimentální, ale to k tomu patří a je to super:) moc se ti to povedlo na to, že začínáš to máš moc hezký...já jsem se musečla k dnešnímu stylu psaní teprve dohrabat...takže tě obdivuji a to hodně =)

Super

(Louella de Prague, 14. 12. 2007 10:20)

Sorry, nějak mě nenapadlo, co napsat do nadpisu. Vymýšlení nadpisů doslova nesnáším, protože s tím mám vždycky problém... No, nevadí. Popojedeme. Tvůj styl povídkaření ještě neznám :), ale (tohle není kritika) tahle povídka se mi zdála taková sentimentální, což je asi dobře, protože se to sem hodí. Teda... alespoň já bych se chovala dost podobně. Po nějakém stresu mám vždycky sklony k sentimentu. :D Takže super, mně se to líbí.